Samá zábava :-)

Nové internetové připojení funguje celkem obstojně, tak můžu naštěstí napsat pár slov...v tuhle denní dobu bych se se starým připojením na internet asi vůbec nepřipojil:) Odpracovali jsme si náš třicetihodinový „skorotýden“ a zase jsme vyrazili na výlety:-)

Ve čtvrtek jsme byli v Grand Tetonu (park jižně od Yellowstonu), tam jsme měli v plánu dorazit ke dvěma vysoko položeným jezerům. Ušli jsme 10 mil, převýšení myslím asi 2000 stop...na začátku jsme prostě začali prudce stoupat a přestali jsme, až když jsme viděli jezero. Náročné, ale určitě to stálo za to, v prvním jezeru se dokonce někteří vykoupali...nás s Markétkou by do tý ledový vody nedostali ani za nic:) Druhé jezero už jsme si jenom prohlédli a už nás čekal sestup dolů. I když jsme šli dost rychle, do Canyonu jsme dorazili o dvě hodiny později, než bylo v plánu. U nás bychom večeři nestihli, tak jsme se zastavili v Lake Village na rychlou (čti pětiminutovou) večeři:-) Škoda jen, že jsme neměli příležitost vyfotit si vysoké zasněžené vrcholky Grand Tetonu tak, jak je známe z fotografií...snad někdy příště.

V pátek jsem musel odpoledne pracovat, ale Markétka měla volno celý den, tak vyrazila k „přírodnímu mostu“ poblíž Jezera. Cestou zpět uvízli v hodinové bizoní zácpě, tak do sbírky přibyly další fotky bizonů v rytmu disca, zdálky, zblízka:-) V noci jsme již oba měli v plánu noční výstup na Bunsen Peak při úplňku. Stihli jsme ještě pozdní západ slunce za vrcholky hor, to byla krása...pak už se setmělo a nám nezbylo nic jiného, než vytáhnout baterky a dělat co nejvíc hluku, abychom vystrašili zvířata. To naštěstí nebyl problém, protože nás jelo celkem asi dvacet:-) Fotky z tohohle výletu (zatím) nemáme, problémy s focením měsíce měly o mnoho lepší foťáky, než ten náš.

V sobotu nás čekalo koupání v řece Firehole v místě, kde se do ní vlévají horké prameny. Fakt zážitek, voda krásně teplá, občas až horká, člověk si musel dávat pozor, aby se nedostal moc blízko k horkým pramenům. Prameny nás neopařili, spálilo nás ale slunce, a to pořádně. Markétka říkala, že má barvu jako prasátko, já vypadám spíš jako rak. Ale stálo to za to!!:-) Fotky budou co nejdřív, dokonce podvodní!

Další novinka je, že Markétka začala pracovat v Gift Shopu (obchod se suvenýry)...dneska je její první den. Takže super, asi bude mít i víc hodin, to se ještě uvidí. Ještě chvíli a třeba to tu dotáhne i na manažerku :-)) Dost si vážím toho, že se tu na pracující cizince nedívají skrz prsty a když člověk chce změnit pozici, opravdu mu tu příležitost dají. Na druhou stranu jim moc možností nezbývá, někdo tam do konce sezony pracovat musí, když všichni Američani odjedou.

To by pro dnešek stačilo, zase se přihlásíme, až bude o čem psát:-)

Camping

Tak opět se nám sešly volné dny za sebou, takže bylo skoro povinností něco podniknout a vyrazit na nějaký výlet.

Na úterý jsme naplánovali výlet na druhou - jižní - stranu kaňonu a chtěli jsme dojít až na místo, odkud je asi nejhezčí pohled na kaňon a dolní vodopád, Artist Point. Sice nám na cestu pěkně foukalo, ale celou trasu jsme bez problémů zvládli. Na Artist Pointu jsme poobědvali a vyrazili na cestu zpět. Adámek musel večer do práce, tak jsme se nikde moc nezdržovali. A konečně jsme viděli celý kaňon a pohled na dolní vodopád ze všech možných úhlů. :)

Ve středu nás čekalo zatím asi největší dobrodružství, protože jsme vyrazili kempovat přes noc do yellowstonské divočiny. S americkými kamarády jsme vybrali trasu podél oblázkového potoka. Vyjeli jsme po obědě a asi po hodině cesty autem jsme vyšli na značenou stezku a začátek byl docela náročný, pořád do kopce a do kopce...a do toho slunce pálilo, až jsme se spálili. Ale po 2 mílích jsme byli na vrcholu a poté pokračovala trasa už jen po rovině dalších 7 mil. Cestou jsme museli 4 x přebrodit potok. Voda byla ledová, jako by vás do nohou píchaly tisíce malých jehliček. A do toho kameny nepříjemně klouzaly a píchaly do chodidel. Ale všichni jsme to zvládli a kolem deváté hodiny večerní už jsme se hřáli u ohně. Někteří z nás dokonce opékali hot dogy:) A žádné zvíře ani to nepřilákalo, naštěstí, po půlnoci jsme sesbírali odpadky a všechno jídlo a dali ho do jedné krosny, kterou jsme museli vytáhnout pomocí lana asi 5 m nad zem, aby nás v noci nenavštívil nezvaný hladový host. A šli jsme spát. Stan za 33 $ z Walmartu vypadal hezky a docela bytelně:) Za to spacáky, také z Walmartu, za 10 $ už tolik nehřály. Usnout se nám ale podařilo rychle. V noci jsme se ale trošičku vyděsili, když Lukáš zjistil, že zapomněl v batohu slupku od banánu a jablko a ještě měl pocit, že kolem stanu chodí medvěd. Žádný tam nebyl, naštěstí. A tak jsme postupně opět usnuli, abychom ráno mohli vyrazit na poslední 3 míle našeho výletu. Což jsme zvládli rychle, každý spěchal zpět sem k nám do Canyonu na oběd a po něm jsme šli rovnou do postele. A zbytek čtvrtka jsme odpočívali.

Poslední volný den – pátek – se nám nechtělo jen tak proflákat, tak jsme jeli místním žlutým autobusem pro hosty na okružní jízdu po parku. Z Canyonu jsme vyrazili směrem k jezeru, kde jsme si prohlédli obrovský žlutý hotel, který je o rok starší, než samotný park. Byl postaven v roce 1871. Dále jsme pokračovali podél jezera, prohlédli si část gejzíru, které se nachází hned u jezera, tato oblast se nazývá West Thumb. Poté jsme už pokračovali směrem na Old Faithful, který je největším lákadlem parku. Jediný pravidelný gejzír zde v parku. Došli jsme si tu na oběd a poté jsme už následovali masu lidí, která mířila ke gejzíru. A ještě štěstí, že jsme tam došli brzy. Předpověď erupce je odhadnuta s přesností +/- 10 minut. A tentokrát byla erupce o 8 minut dříve a zas nás to ani tolik nenadchlo. Neuvěřitelný množství lidí všude a ani celá vesnička nepůsobí nijak hezky. Pořád tam něco staví, u vjezdu do ní stojí satelit. Prostě nás to zklamalo. Potom jsme zas naskočili do autobusu a jeli zpět na sever. Cestou jsme zastavovali u dalších gejzírů, které byly mnohem hezčí než Old Faithful. A kolem páté hodiny odpoledne jsme opět byli u nás v Canyonu.

Markét

Hodně lidí = málo práce = hodně volna

Ani jsme se nestihli v práci pořádně ohřát a zase přišly dny volna :-) Práce kolem 25 hodin týdně není zrovna tolik hodin, kolik bychom potřebovali. A zlepšení je v nedohlednu – pokud se tedy nestane něco neočekávaného. (jako třeba že by se všichni američtí studenti zvedli a odjeli domů:-)) Zbývá nám tedy spousty času na objevování krás Yellowstonu. A je třeba říct, že jich je tu pořád spousta:-)

Ve středu jsme šli s Lukášem a Irinou na nedaleký Observation Peak. No...nedaleký sice relativně byl, ale taky byl hodně vysoko:) Ale za tu námahu to určitě stálo. Na vrcholu se pořád drží sníh, ale už ho tam je jenom pomálu, zima tam byla pořádná, takže jsme byli rádi, že jsme s sebou táhli tolik oblečení. Kromě úžasného výhledu na nás nahoře čekal bobr (aspoň si myslíme, že to byl bobr, já za to ruku do ohně nedám :-)), drzý chipmunk – místní veverka, kterou jsme krmili (ano, stydíme se) a medvěd se dvěma mláďaty. Ty už jsme teda nekrmili, naštěstí jsme na ně koukali jenom dalekohledem. Ale zážitek to byl skvělej. Natočili jsme dokonce video té veverky, jak chroupe naše slané lupínky, určitě ho sem časem přidám. Na cestě zpátky nás čekalo malé překvapení, přímo na stezce na nás čekal bizon a nevypadal, že by nás viděl zrovna moc rád...sice vrtěl ocasem, ale přívětivě se na nás teda nekoukal:-) Snažili jsme se ho obejít, ale bizon se rozhodl, že nás doprovodí. Asi tři sta metrů šel souběžně s námi, stále si nás kontroloval, a když jsme zastavili, zastavil i on. Náhoda? Asi jo:-) Zachránilo nás, že se bizon začal pást a my se mohli v klidu vrátit zpět na stezku. Ještě že tam rostlo tolik pampelišek:)

Ve čtvrtek jsme jeli s Tommym nakupovat do Cody (také nedalekého, pouhých 94 mil). Naším hlavním cílem bylo založit si účet, což se nám také naštěstí podařilo. Zvolili jsme banku, která byla ve Walmartu – Wells Fargo. Zjistili jsme si předem, že má pobočky i v New Yorku, takže super. Až mě překvapilo, jak šlo všechno hladce. Stačil pas, další doklad totožnosti, trvalá adresa v USA, kam nám pošlou naši VISA kartu a asi dvacet minut trpělivosti. S paní v bance jsme si pěkně popovídali a slíbili jí, že jí pošleme fotky grizzlyho. Jsem rád, že tu nebudeme pobíhat a poté jezdit s hotovostí v kapse:) Nakoupili jsme, co jsme potřebovali a pak jsme s Tommym odjeli registrovat jeho auto. Pořídit si auto v USA není vůbec drahá záležitost, samotné auto ho stálo 1700 dolarů, 600 dolarů stálo pojištění a registrace a kdoví co ještě. Auto nevypadá vůbec špatně, samozřejmě už toho má ale hodně za sebou. My jsme se našeho snu pořídit si auto již vzdali, radši si nějaký hezký na konci půjčíme:-) Prohlédli jsme si obchůdky v Cody, koupili ještě pepřák proti medvědům (snad ho nebudeme muset použít) a večer jsme zašli na tradiční západoamerické rodeo! Vstup 18 dolarů, my jsme ho jako zaměstnanci měli za 5...a ještě že tak, dát 18 dolarů za takovou show by nás naštvalo:) Moc se nám to s Markétkou nelíbilo, bylo nám líto zvířat, hlavně malých telátek, které cowboyové chytali lasem a pak je svázali. Chudáci! Ale tradice je tradice a jsme rádi, že jsme viděli, jak se Američani na západě baví. Ale už nikdy víc! Šťastně jsme se vrátili asi o půl jedné v noci a byli rádi, že nemusíme vstávat na snídani:-)

Pátek jsme tak nějak proflákali a Markétka teď pracuje, máme totiž společné „jen“ dva ze tří volných dnů. Fotky a videa časem určitě přidáme:)

Dny volna, výlety, hory, méďové :)

Týden utekl jako voda a stala se během něj spousta věcí. Měli jsme pracovní víkend a až do úterý to byl stereotyp. Ale potom se sešly volný dny ze dvou týdnů a byly z toho krásný čtyři dny volna za sebou. Adámek měl teda jen dva, středu a čtvrtek, ale i to je fajn. Tak jsme hned začali plánovat, co podniknem. Napsali bychom dřív, ale kvůli bouřkám nám tu dlouho nešel proud a internet ještě teď trošku pokulhává.

V úterý jsem nakonec zůstala v Canyonu a společně s Lukášem, Číňanem Tommym, Johannou, Jordanem a Irinou jsme se vydali na kratší túru ke Cascade Lake, což je nejbližší jezero od Canyon Village a taky jeden z méně náročných výletů, protože se dá zvládnout za chviličku v porovnání s ostatními. Počasí nám přálo, a když jsme došli k jezeru tak tři ze skupiny tam i v oblečení skočili, já jsem je radši pozorovala ze břehu:D Potom jsme si sedli a jen tak relaxovali a koukali na oblohu a mrtvé stromy na druhém břehu jezera, které kdysi zničil velký požár. Nedaleko nás se pásl bizon a nevěnoval nám vůbec pozornost, ale postupně se přibližoval, až byl takových 40 metrů od nás a to už na nás koukal, zpozorněl a lehl si hlavou k nám, aby na nás dobře viděl. Kdo ví, co se takovému zvířeti může honit hlavou. My jsme ještě chvíli poseděli a poté jsme se vydali na cestu zpět do Canyonu. Jen co jsme vstali, bizon vstal taky, to už jsem si myslela, že poběží směrem k nám, ale on nenuceně pokračoval ve večeři. Asi si chtěl s námi jenom na chvilku odpočnout:) Večer jsme si ještě zahráli volejbal ČR vs. USA, hádejte, kdo vyhrál :D

Ve středu jsme až do samého rána nevěděli, co podniknem. Na plánu byly dvě verze, jedna byla jet s Johannou a Jordanem do West Yellowstonu do kina na film o parku, nebo jen tak něco nakoupit, druhá byla jet stopem do Mammothu. A protože zájemců o výlet do West Yellowstonu bylo o dost víc, než míst v autě, tak jsme se s Adámkem a Lukášem rozhodli, že pojedeme stopem do Mammothu, kde jsme se chtěli zařídit bankovní účet. Napsali jsme na karton, kam chceme a že jsme zaměstnanci parku, aby byla větší šance, že nás někdo nabere, a vyrazili jsme. Došli jsme na křižovatku a hned po 5 minutách nám zastavil jeden starší a moc milej americkej pár. Celou cestu jsme si povídali, a tak nám těch 45 minut uteklo pěkně rychle. V Mammothu jsme zašli do Visitor Center a zjistili jsme, kde je banka. Ta se nám však vůbec nezamlouvala, protože bychom si z účtu ani nemohli vybírat. Tak jsme to vzdali a šli si prohlédnout Mammoth Hot Springs, od kterých jsme možná čekali až příliš mnoho, protože horké prameny nás zas nenadchly tak, jak jsme čekali. Ale fotky z nich fakt stojí za to. Cestou zpátky jsme byli natěšení, že nám určitě hned někdo zastaví, ale to jsme se spletli. Čekali jsme asi 20 minut, než nám zastavila Toshia, asistentka manažera restaurace u nás v Canyonu. Takže pohode:) Dojeli jsme v pořádku a cestou nabrali ještě jednoho našeho kolegu z Canyonu. I když je ve Wyomingu stopování zakázaný, tak v parku zákaz neplatí, naštěstí:)

Ve čtvrtek nás čekal výstup na Avalanche Peak, první výstup a taky první pro nás organizovaný výlet, kterého jsme se zúčastnili. Bylo nám řečeno, že nahoře může být ještě mnoho sněhu, takže poslední míli k vrcholu můžeme jít po kolena ve sněhu. Tak jsme počítali s tím, že se možná na vrchol ani nedostanem. Avalanche Peak leží na východ od yellowstonského jezera ve výšce 10568 stop, což je asi 3200 metrů. A zas až tak náročný výstup, jak jsme čekali, to nebyl. Šli jsme pomalu a v horní polovině už jsme místama brouzdali sněhem. Někde byl sníh, někde kameny, takže to hodně podkluzovalo. Sníh tál, jak na něj pražilo slunce, takže i po něm jít traverz bylo hodně nepříjemný. Ale všech 12 lidí z naší výpravy to zvládlo. A pohled z vrcholu Avalanche Peak fakt stál za to. Na jedné straně yellowstonské jezero, na druhé zasněžené vrcholky hor a tam jsme si vítězně vychutnali oběd. Cesta zpátky už šla mnohem rychleji, takže jsme byli během chvíle u dodávky a vyrazili na cestu zpět do Canyon Village. Cestou k jezeru jsme potkali mladého Grizzlyho, který hledal nějaké dobroty přímo u cesty, takže ve fotogalerii naleznete první obrázky roztomilých medvídků:) Večer jsme opět sehráli mač ČR vs. USA a shlédli veeeelmi zvláštní film Leon, který už nikdo z nás nechce asi nikdy vidět:)

Na pátek jsme plánovali výlet do Bozemanu, chtěli jsme si půjčit auto od Tommyho, ale on ho potřeboval. Takže nakonec jsme jeli do Roosvelt Village. Chtěli jsme se podívat, jak to vypadá na pravém westerně a ještě si udělat menší túru po okolí. Ale už cestou tam jsme se zdrželi, po cestě stála spousta aut a všichni lidé byli venku s foťáky či dalekohledy. Takže to vypadalo na grizzlyho. A byla to máma grizzlyce se dvěma grizzlátky!!!! A ti dva malí byli naprosto úžasný!! Jak plyšoví medvídci. Takže jsme dlouhou chvíli prostě pozorovali a fotili, protože to bylo krásný a nemohli jsme se toho nabažit. V Roosveltu jsme potkali české kamarády, které jsme potkali při cestě do parku. A chvilku jsme s nimi poseděli u oběda a potom vyšli na výlet kolem Lost Lake (Ztraceného jezera) ke zkamenělým stromům, teda spíš stromu, byl tam totiž jenom jeden. Původně tam byly tři, ale během 19. století je turisti rozebrali. Cestou zpátky jsme po trailu narazili na tři bizony. Prostě se pásli tam, kde vedla naše cesta, takže jsme se my museli opět klidit a obloukem je obejít. Zpátky v Roosveltu jsme si prohlédli celou vesnici, která je jednou z nejstarších vesnic po Lake Village a je v porovnání s Canyonem strašně maličká, takže nám to trvalo pár minut. A kolem třetí hodiny jsme vyrazili na cestu zpět do Canyonu, protože Adámek a Johanna měli večerní směnu. A hned kousíček za Roosveltem jsme už z dáli viděli zácpu a rangera ve svítivé vestě. A ani ne 20 metrů od cesty hledal něco na zub medvěd černý (black bear), byl to drobeček, fakt maličkej, a byl strašně roztomilej. Člověk by řek, že takovej tvor mu přece nemůže ublížit. Ale je fakt, že black bear nerozpoutá takové pozdvižení jako grizzly, takže lidé poslušně zůstali v autech, udělali pár fotek a jeli dál. A zanedlouho jsme opět narazili na totální zácpu kvůli mámě grizzlyho se dvěma mláďaty. Bylo to téměř ve stejném místě jako cestou do Roosveltu. A pravděpodobně to byli ti stejní medvědi, které jsme viděli před pár hodinami na téměř stejném místě na cestě do Roosveltu. My jsme už byli tak unavení a ani bychom nenašli místo k zaparkování, tolik aut tam všude bylo, že jsme ani nezastavovali, jen jsme pomaličku projeli a těšili se na večeři.

Doufejme, že příště snad už internet půjde a nebudem psát všechno takhle najednou. Snad se vám to bude chtít číst.

Markét